Typologie fotokytičkářů

Když fotokytičkář vyrazí ven za rostlinami, setkává se, kromě objektů svého zájmu, čas od času i s ostatními fotokytičkáři. Nejrůznějšími a mnohdy velmi osobitými. Pojďme se podívat na některé vyhraněné představitele. Byť je v čisté ideální podobě nejspíš nikdy nepotkáte, protože takřka každý fotokytičkář je směskou, či spíše křížencem několika různých typů.

Bude-li snad někdo mít pocit, že v textu poznává sám sebe, vězte, že popisovaní fotokytičkáři jsou výhradně dílem autorovy fantazie a jakákoli podobnost tudíž čistě náhodná.

Fotokytičkářka instafejsbůčková

Fotí rostliny proto, aby je okamžitě nahrála na sociální sítě. Jejím revírem je Fejsbůk a Instáč. Její tempo je vražedné. Uštvané kyti se, co jen mohou, zoufale snaží rozkvétat tak rychle, jak to fotokytičkářka instafejsbůčková pro storýs potřebuje.

Nástrojem fotokytičkářky instafejsbůčkové je cokoli, co dokáže zaznamenat svět alespoň v rozlišení 1080x1350. Vyšší nároky nemá, jen záznam musí být schopný prohnání přes instagramové filtry. A hlavně přinášet lajky. Protože když nejsou lajky, celý svět vadne.

Když se fotokytičkářka instafejsbůčková dozví, že lajky jsou ze Sibiře, je schopná se pro ně vydat i do Novosibirsku. Obklopena smečkou nic nechápajících loveckých psů (lajek - od slova lajať = štěkat) poté u rovněž nic nechápajících domorodců sonduje kde že najde ty lajky.

Fotokytičkářku instafejsbůčkovou trápí zásadní rozpor, který při neřešení může vést až k těžké depresi. Na jednu stranu nejvíc lajků dostávají kyti obzvlášť vzácné a z míst těžko dostupných. Na druhou stranu v těch místech nebývá obvykle přístup na net a fotky tak nelze ani nahrát. A tím pádem ani nesbírají lajky.

A navíc trvalý stres, že někdo čerstvě vykvetlou vzácnost nahraje na socnet dřív a slízne lajky pro sebe…

Ostatní fotokytičkáři fotokytičkáŕku instafejsbůčkovou vůbec nechápou. Ale protože je v podstatě neškodná, tolerují ji a její věčný stres z honu na lajky v nich občas budí i soucit.

Fotokytičkář-profi fotograf

Rostliny jsou jen jednou z mnoha oblastí zájmu, které obnáší jeho profese. Záleží na zadání zakázky. Někdy fotí slunečnice pro tisk do obýváku nad sedačku v rozměru 2,4 x 1,6 metru, jindy detail pidirostliny k budoucímu článku pro technicky nevybaveného odborníka.

Fotokytičkář-profi fotograf se pozná podle toho, že mívá ve fotobatohu kvalitní techniku. Od fotokytičkáŕe-technického snoba se liší tím, že ta technika nemusí být úplně poslední a nejnovější model. Od fotokytičkáře-starosklíčkáře se liší tím, že ta technika nebývá úplně nejstarší.

Fotokytičkář-profi fotograf fotí většinou jediným, nejvhodnějším objektivem. Používá odrazné desky, fixační pomůcky, stativ. V hlavě či zápisníku mívá už předem nakreslený náčrt scény a nasvícení i rozpis záběrů. Pracuje bezchybně, rychle, obvykle spíše technokraticky.

S ostatními fotokytičkáři se jen málokdy zapovídá. Nesmí mu stínit či překážet v záběru. Nemívá ale problém když mu další fotokytičkáři koukají pod ruce aby se přiučili co a jak dělá. Proto, a také kvůli tomu, že u vybrané rostliny nezaclání dlouho, bývá fotokytičkář-profi fotograf mezi fotokytičkáři oblíben.

Fotokytičkář-botanik

Fotografie je pro fotokytičkáře-botanika jen prostředkem k zadokumentování rostliny a jejích typických detailů. Precizně ostře, stoprocentně určitelně. Pojmy jako bokeh, kontrast či kompozice mu nic neříkají. Barevnou teplotou a charakterem světla se zabývá jen do té míry, pokud je barva důležitým určovacím znakem.

Fotokytičkář-botanik neřeší techniku. Stačí když mu fotoaparát pořídí dostatečně ostrou a věrnou dokumentaci. Ideálně v plnoautomatickém režimu na program „květiny“, případně „krajina“ když jde o dokumentaci celé lokality. Světelné objektivy jsou pro něho zbytečné. A v podstatě nechápe proč je někdo shání. Vždyť rostliny jsou optimálně ostré někde kolem clony f/8-f/11.
Pro ostatní fotokytičkáře je fotokytičkář-botanik neškodným, příjemným a užitečným, byť poněkud suchopárným zdrojem zasvěcených odborných informací o rostlinstvu a jako takový bývá ctěn a uznáván.

Fotokytičkář-sběrač

Cílem fotokytičkářského sběrače (nebo jinak též sběratele) je posbírat obrazovou dokumentaci všech existujících druhů vybraného rodu či – u doopravdy šílených fotokytičkářů-sběračů –, čeledi nebo řádu.

Rostliny fotografuje zejména proto, aby zaplnil mezery druhů jemu zatím chybějících.
Noční můrou fotokytičkáře-sběrače je představa, že některý druh vyhyne dřív než ho stihne vyfotit.

Práci fotokytičkáŕi-sběrači komplikují botanici, objevující stále nové a nové druhy. A také změny v rodových zařazeních, s rozvojem genové analýzy víc než časté. Proto fotokytičkář-sběrač žije v podstatě v poklusu. A kvůli tomu mívá fotonářadíčko praktické a v množství skromném. Tak, aby se s ním dobře klusalo.

U rostlin se nezdržuje zdlouhavým hledáním nejlepší kompozice. Důležitá je poznatelnost a hlavní určovací znaky. Od šířeji až všeobecně zaměřeného fotokytičkáře-botanika se sběrač liší výrazně užším předmětem svého zájmu.

Fotokytičkář-sběrač je ostatním fotokytičkářů příjemným společníkem, který se tu a tam podělí i o překvapivé novinky. Nikdy se ale nezastaví na kus řeči déle, při vědomí, že většina rostlinných rodů má druhů víc než dost a pro jím vybraný to platí dvojnásob. Není čas ztrácet čas.

Fotokytičkářka-opravdová blondýna

Potvrzuje známý fakt, že nadšení je podstatnější než výsledky. Miluje květy, barvy, rosu, motýli, snové fotografie i ranní slunce.

Nemá ráda složitou techniku. Nastavování fotoaparátu jednak nechápe, jednak pokládá za nudné a zbytečné zdržování. Fotí tudíž buďto na automatický režim, nebo na motivový program květiny. Pořízené snímky tomu odpovídají. Nejsou vysloveně špatné (i automatika fotoaparátů se zdokonaluje), takový slušný střed. A je jich hodně.

Fotokytičkářka-opravdová blondýna je ostatními fotokytičkáři prostě milována. Fotí po svém, nikomu nekonkuruje a její nadšení je pohlazením a inspirací pro všechny v okolí, dokonce i pro perfekcionistu či technického snoba.

Často se vyskytuje kříženec opravdové blondýny se starosklíčkářkou. Což není nic překvapivého, oba rodičovské druhy k sobě mají relativně blízko.

Fotokytičkářka staroskelná, zvaná též starosklíčkářka

Miluje jak květiny, tak historické objektivy neboli starosklíčka. Květiny fotografované moderními objektivy pro ni postrádají kouzlo.

S fotokytičkářkou-opravdovou blondýnou má společnou lásku k tajemnu, náznakům, neurčitu, barvám, rose… Oproti fotokytičkářce-opravdové blondýně se ale mnohem víc kamarádí s technikou, zná výborně principy i postupy ve fotografii a oboje dovedně využívá. Perfektně ovládá nastavení i manuální ostření. Se starosklíčky jí ostatně ani nic jiného nezbývá.

Zato si obvykle příliš nezatěžuje hlavu odbornými znalostmi z botaniky. U zvonků ví kam ostřit, že přepalují na slunci a hodí se je fotit Meyer-optik starosklíčky s kroužky v bokehu. Obvykle jí ale nic neříká slovo „Campanula”.

Starosklíčkářka s sebou nemívá mnoho objektivů, obvykle si vystačí se dvěma či třemi. Které ale ovládá s citem mistra. Má přirozený dar vidět správnou kompozici a skvěle vyladěné barvy. Na druhé straně vůbec neřeší třeba porovnávání ostrosti v jednotlivých rozích snímku.

Starosklíčkářka je neškodná, nenápadná a ve fotokytičkářské komunitě oblíbená bytost.
Ostatní fotokytičkáři obdivují její smysl pro vystižení atmosféry a cit pro práci s bokehem.
Snad jen fotokytičkář-perfekcionosta, fotokytičkář srovnaný a fotokytičkář-technický snob nechápou jak může takové duchující, flérující a neostré předpotopní starožitnosti vůbec nasadit na fotoaparát. 

Stejně tak ovšem starosklíčkářka nechápe technickoprecizní fotokytičkářské typy bez fantazie. Jednoduše je míjí, aniž by jim věnovala víc pozornosti nežli štěrku na cestě.

Fotokytičkář-perfekcionista

Fotokytičkář-perfekcionista mívá fotky dokonalé. Ostré, skvěle exponované, s vycizelovanou přesně posazenou kompozicí. Ovšem i studeně neosobní a s invencí industriální defektoskopické kamery. Pro samé hlídání nejoptimálnéjšího nastavení všeho mu nezbývá čas na tvůrčí nápady a improvizovaná řešení s kouzlem nedokonalosti odmítá z principu. Kompoziční pravidla aplikuje s přesností počítače průmyslového standardu a tolerancí v řádu setin milimetru. Tvoří naprosto perfektního Golema, kterému chybí jen jediné - šém.

Ostatní fotokytičkáři fotokytičkáři-perfekcionistovi nerozumí, ale tolerují jej. Poněkud závistivě pokukují po jeho technice, o dva či více řádů dražší než ta jejich. Když se s ním zapovídají o technických řešeních, uznávají jeho encyklopedické znalosti.
Nechápou ovšem jak to, že s takovou technikou nedokáže snímkům vdechnout duši.

Fotokytičkář-lovec

Svérázná bytost. Rostliny jsou pro něho prostě kořist a snímek dokladem jejího získání. Pořádá nelítostné hony na nejvzácnější rostliny. Jediným smyslem jeho života jsou botanické trofeje. Lhostejno jakého druhu či rodu, hlavně když jsou dostatečně vzácné.

Pro fotokytičkáře-lovce neexistuje nesmyslný čas. Dostane-li tip, žene se k cíli kdykoli jako baskervillský pes. Houževnatě a bez ohledů na náklady či následky.

Fotokytičkáře-lovce bezpečně poznáte podle toho, že když uspěje, vyfotí si nejen úlovek ale též „výřadové“ selfíčko sebe s úlovkem. A pohvizduje si přitom halali (což údajně pochází z francouzského zvolání „hal á luy – hal á luy“, a v překladu znamená štvi ho, původně tedy míněno jelena).
Jde o základní a charakteristický rozpoznávací znak fotokytičkáře-lovce. U všech dalších fotokytičkářů po nálezu panuje nadšené a nábožné ticho. Nanejvýš halali píská komáří mračno a fotokytičkář jej v duchu častuje nepublikovatelnými výrazy, anžto uštvanou kořistí krvelačných sosáků je on osobně.

Ostatní fotokytičkáři fotokytičkáře-lovce téměř nepotkávají. Pokud přece jen – zcela vyjímečně –, k setkání dojde, zašpuntují si uši aby jim v nich nepískalo od halali. A vyčkají.

Vědí, že za chviličku budou mít lokalitu jen sami pro sebe. Lovec, vyrážející za další kořistí, se do pár vteřin změní na nepatrnou tečku v dáli a poté zmizí zcela.

Fotokytičkář s darem od boha

Představuje asi krajní mez fotokytičkářství, nejblíž umělecké a abstraktní fotografii. A nejdál od fotokytičkáře-botanika, jehož je protipólem.

Snímky fotokytičkáře s darem od boha jsou vesměs neurčitelné. A zároveň nepřehlédnutelné. Tryská z nich neuchopitelnost. Tajemství. Náznaky. Hra světla a stínů. Bokeh vítězí na celé čáře. A ostrost se tak nesměle přidává... Někdy.

Fotokytičkář s darem od boha je svéráz. Samotář. Když ostatní fotokytičkáŕi uvažují jestli vůbec má smysl vyrazit ven - a usoudí že ano -, potkávají vracejícího se fotokytičkáře s darem od boha. A s kartou plnou neskutečně nádherných snímků, pořízených při úplně nemožném světle. Jeho snímky popírají všechna kompoziční pravidla. Jsou sbírkou nedokonalostí - a kouzelné.

U fotokytičkáře s darem od boha si málokdo vybaví jak vlastně vypadá. Zato si všichni vybaví jeho snímky.
Jemu osobně to nevadí. Tvoří pro radost - a jen tak mimoděk, prostřednictvím svých fotek posílá svůj jedinečný dar vidění dál.

Fotokytičkář-technický snob

Zajímavý a nevšední tvor. Žije v přesvědčení, že nutnou (a jedinou) podmínkou špičkového fotokytičkářského snimku je dokonalá fotovýbava. Pro její pořízení neváhá ruinovat rodinný rozpočet či pracovat 30 hodin denně osm dnů v týdnu a čtrnáct měsíců v roce.

Noční můrou fotokytičkáře-technického snoba, po které se probouzí zpocený a mokrý jako deštný prales za monzunu, je představa, že by snad některý výrobce uvedl na trh převratnou novinku – a on to nějak přehlédl a propásl.

Pro samé pídění se po novinkách už fotokytičkář-technický snob nemá čas se se svou technikou naučit pracovat. Takže špičkovou techniku používá v automatickém módu a výsledek tomu odpovídá. Sterilní fotografie bez špetky tvůrčího úsilí, nepolíbené kompozičními či estetickými pravidly.

U ostatních fotokytičkářů vyvolává Fotokytičkář-technický snob rozporné pocity. První dojem bývá, při pohledu na jeho výbavu a porovnání s tou vlastní, pocit zastaralosti, malosti a zmaru. Naštěstí poté, při shlédnutí výsledných fotografií, převládne uspokojení, že perfektní technika automaticky neznamená perfektní snímky.

Fotokytičkář-technický snob není ostatními fotokytičkáři obdivován za kvalitní snímky. Je ale milován jako zdroj kvalitní bazarové profi fototechniky, kteroužto – jen málo opotřebenou  –, odprodává vzápětí poté, co se na trhu objevil novější model.

Fotokytičkář srovnaný

Vybírá si k fotografování tu rostlinu, která nejpřesněji odpovídá kompozičním pravidlům. Optimálně vysokou, optimálních proporcí (60–37–97). Pokud vám tyhle míry přijdou nezvyklé, pak vězte že jde o poměr delší (spodní nekvetoucí) části lodyhy – 60 – a kratší části (květenství) – 37 ku celku – 97. Přesně dle zlatého řezu.
Pro fotokytičkáře srovnaného ty úplně nejvíc sexy míry.

K přesnému měření proporcí s sebou fotokytičkář srovnaný nosí laserový dálkoměr, posuvné měřítko a mikrometr. Kompozici kontroluje na tabletu pomocí snímání vestavěnou kamerou a rozšířené virtuální reality, do které promítá mřížku zlatého řezu, popřípadě Fibonacciho spirálu.

Trpí když lodyha není rovná anebo nejotevřenější květ vyroste o kousek vedle, mimo přípustnou (nicotnou) odchylku od linie zlatého řezu.

Příroda je, dle fotokytičkáře srovnaného, nebezpečně samorostlá. A nemělo by jí to jen tak procházet. Vybrané rostliny poblíž svého bydliště proto opečovává s precizností pěstitele bonsají. Přistiňuje je když potřebuje aby rostly vic do výšky. Zalévá když mu přijdou příliš drobné. Vyvazuje ke kolíku aby usměrnil jejich růst. Často jeho posedlost dokonalostí vede až k nákupu a aplikaci zahradnických stimulátorů růstu.

Za rok pořídí fotokytičkář srovnaný jen jednu či několik naprosto precizních fotek, jež poté prezentuje nejraději spolu s překryvem vrstvy linií zlatého řezu s vyznačenými (v desetinkách mm) odchylkami od optimální pozice. Čím méně odchylek a čím menší jsou, tím lépe.

Ostatními fotokytičkáŕi bývá fotokytičkář srovnaný přezdíván buď „magor“ nebo „zahradník“, popřípadě obojím. Tím, že se jeho aktivity soustřeďují pouze na několik rostlin (víc by ani nestihl), navíc na omezeném teritoriu, je řazen k neškodícím typům. 

Navíc si fotokytičkář srovnaný může být téměř stoprocentně jistý, že jeho snímky budou jedinečné. Žádný z normálních jiných fotokytičkářů nestojí o pochybnou čest tyhle vypiplané a superprecizně srovnané „vochočenky“ dostat před objektiv.

Fotokytičkář-pastevec

Postrach všech slušných fotokytičkářů, kteří na lokalitu dorazí později, až po jeho návštěvě. Pastevec totiž vidí a vyžaduje jen samotnou rostlinu. Vše ostatní je rušivé okolí, nepatří tam a nemá tam co dělat. Ve jménu této vize pastevec spásá, vyřezává a vystříhává cokoli do půl metru až metru kolem nebohé vyvolené rostliny. Postupy jako zarámování neostrým popředím či proostřovaní skrze větvičky nechápe – podle něho jde jen o lenost okolí vyčistit.

Fotokytičkář-pastevec pořizuje snímky, na kterých je rostlina zcela jasně patrná… krom několikamilimetrového golfového trávníčku či umetené zeminy totiž nic dalšího nezobrazují.

Pro ostatní fotokytičkáře je fotokytičkář-pastevec nejhorší noční můrou. Ze spánku se budí mokří studeným potem a s úlevou konstatují, že vize fotokytičkáře-pastevce, zjevivšího se na jejich oblíbené lokalitě byl doopravdy jenom zlý sen.

A pokud se sen zhmotní, šikují se dohromady všichni ostatní fotokytičkáři. Bez rozdílu, bok po boku, se stativy a monopody v ruce připravení jako jeden muž (… žena, dítě… abychom byli vyváženě korektní) bránit své lokality. Neboť svět je veliký, ale ustoupit není kam. Za nimi jsou jejich nespásané kyti.

A fotokytičkáři, bez ohledu na vlastní ztráty, zaženou fotokytičkáre-pastevce zpátky do jeho salaše a pak před ní na střídačku drží stráž až do konce vegetační sezóny.