Se stereopředsádkou na orchideje

Dr. David Průša ve svém dřívějším článku "Orchideje ve stereofotografii pro každého" popisuje jednu z možných metod pořizování prostorových fotografií orchidejí. Jde o postupné exponování dvojice snímků s posunem fotoaparátu v makrosáňkách. Relativně nenáročné na výbavu: digitální fotoaparát, stativ, makrosáňky.
Obrovskou nevýhodou je ale časová prodleva mezi prvním a druhým snímkem (přemisťování fotoaparátu). V určitých situacích, například za větru nebo v rychle se měnících světelných podmínkách, s makrosáňkami dílčí snímky pro stereofotografii prostě nepořídíte.

Řešením je vyfotit oba snímky ve stejný moment.

Stereofotografové vyrábí a používají různé konstrukce k sesazení dvou fotoaparátů tak, aby středy jejich objektivů měly potřebnou rozteč.
Do terénu a pro výpravy za orchidejemi nepříliš skladné.

Zvolil jsem výrazně jednodušší variantu:

Starou stereopředsádku Zeiss,

vyráběnou před zhruba půlstoletím závodem Carl Zeiss Jena v někdejší NDR. Nasazená na rovněž historickém objektivu Tessar 50 mm f/2,8 a celek připojený přes adaptér z Číny na "bezzrcadlovku" Sony A7.

Stereopředsádka má v sobě soustavu zrcátek, jež vykreslí na snímači dvojici malých fotografií, vzájemně pootočených o potřebný úhel. Předěl mezi nimi, stejně jako rohy a okraje, je neostrý, ztmavený, s nepřirozenými barvami. Což vůbec nevadí. Pro finální stereofotografii se okraje dílčích snímků ořezávají.
Každý dnešní digitální fotoaparát má dostatečné rozlišení na to, aby snímek i po ořezu stačil pro kvalitní tisk.

Výhody stereopředsádky:

• Sešroubovaná dohromady s objektivem a adaptérem tvoří jeden celek. Velký asi jako běžný fotografický makroobjektiv.
• Dopředu lze našroubovat UV filtr (chrání optiku předsádky, snadno se čistí) a před něj běžnou plechovou sluneční clonu.
• Nasazování na fotoaparát je stejně rychlé jako výměna běžného objektivu.

Nevýhody stereopředsádky:

• Jde o historickou fototechniku, kterou je možno koupit jen v bazarech či na inzerát. A dá to trochu víc shánění.
• Je určena jen pro fotografování blízkých motivů (zaostřovací vzdálenost 0,15 - 2 m). Což při velikosti evropských orchidejí není problém.
• Místo posunu využívá stereopředsádka malé natočení, každý snímek v trochu jiném úhlu. Výsledné obrázky mají lehoučce deformovanou perspektivu. Pokud nebudete fotit přímo milimetrový papír, nejen, že to nebude vadit, ale vy si toho ani nevšimnete.
• Závit pro našroubování na objektiv je 40,5 mm. Objektivů s tak malým předním filtrzávitem není mnoho.
• Ohnisková vzdálenost objektivu by měla být 50 mm pro fullframe, tedy fotoaparát se snímačem velikosti kinofilmového políčka. Pro menší APS-C snímač je potřeba kratší ohnisko, okolo 33 mm.

Pár postřehů z praktického používání v terénu:

* Je potřeba zapomenout na slušné fotografické vychování typu práce s malou hloubkou ostrosti pro odpíchnutí hlavního motivu od pozadí. Pro stereofotky se cloní brutálně na f/16 nebo f/22.
* Stativ a dálková spoušť (kabelová, infra, rádiová) je víceméně nutností. Proč? Jednak při zaclonění vychází občas i dost dlouhé a z ruky neudržitelné časy. Za druhé je třeba opravdu dobře volit kompozici. A to lze ideálně sledovat na zadním displeji v režimu živého náhledu.
* Mezi fotoaparátem a fotografovanou orchidejí je třeba "uklidit". Což neznamená "management typu koloušek" alias kompletně vyrvané vše krom vlastní rostliny. Pozornost je třeba věnovat maličkostem.
* Velice rušivě budou působit rozostřená stébla či větvičky blízko před objektivem. Na rozdíl od běžné fotografie se tady na proostřování nehraje. Problém obvykle zjistíte až doma při zpracování.
* Pozor na odlesky světla na přední části předsádky. Seberou kontrast a pokud je jeden snímek z dvojice výrazně méně kontrastní, nejde to napravit zpracováním.
* Pokud fotoaparát umí formát "raw", využijte toho. Jde s ním podstatně víc kouzlit při zpracování.
* Pečlivě nastavte vyvážení bílé. Ušetří to hodně času při pozdějších úpravách snímku. Stereofotografie neklade žádné zvláštní nároky na ostrost snímku (naopak celkem dost odpustí), ale nesprávné barvy působí velice rušivě.

A pár slov ke zpracování:

* Snímek vyvolejte v počítači stejně jako ostatní běžné fotografie. Upravte jas, kontrast, vyvážení bílé, saturaci barev atd. Nevšímejte si rozostřených či tmavých okrajů, půjdou pryč.

* Dílčí snímky je třeba oříznout, zmenšit a sesadit. Jednoduché, pokud vládnete Photoshopem jako profesionální grafik.

Pro nás ostatní je tu naštěstí skvělá alternativa zdarma.

Program StereoPhoto Maker,

ke stažení na: http://stereo.jpn.org/eng/stphmkr/.

* Není lokalizovaný do češtiny, ale anglická verze je celkem jednoduchá a intuitivní, se znalostí základů angličtiny, výpomocí Google překladače a chvilky zkoušení byste neměli mít problém.

* V SPM lze udělat kompletní zpracování stereofotografie. Od načtení zdrojového dvojsnímku (nebo dvojice snímků) přes jejich sesazení do správné vzájemné polohy, ořez a sjednocení barev.

* Výstupem může být rovnou hotová stereokarta k tisku.

* Nebo dvojice upravených, ořezaných a na správnou velikost zmenšených snímků pro sesazení v jiném programu. Pak doporučuji jako výstupní formát vybrat tif, je lepším podkladem pro další zpracování než jpg.
Osobně exportuji dvojici tif snímků a výslednou kartu skládám v Affinity Photo a Affinity Publisheru.

* Hotovou stereokartu stačí nechat vytisknout.
A poté buď zašilhat, nebo si pořídit stereokukátko.

Stojí všechna ta práce za to? Určitě ano. "Placatá prostorová" fotografie je dnes stejně okouzlující jako před stopadesáti lety.