Méně je někdy více
Platí to i když jde o počty starosklíček.
V době, kdy se vám smečka starosklíček rozmnožuje tempem králičí kolonie, podlehne takřka každý kouzlu rozmanitosti. A jeho batoh začne připomínat výlohu dobře zásobeného fotovetešnictví. Protože tohle starosklíčko umí ohnivý kruh. Tohle kroužkuje v bokehu. Tohle má svérázné barvy…
A pokud některé z nich necháte doma, zcela jistě se – v souladu se zákonem schválnosti – naskytne scéna kterou ideálně a jedině zachytí právě to starosklíčko, které (opuštěné a plačící) leží kdesi u vás v poličce.
Prošli jsme si tímhle nadšeným a úžasným obdobím starosklíčkářské puberty asi všichni. A – dřív nebo později –, jsme dospěli k závěru, že s sebou nutně nemusíme mít vždycky celé spektrum starosklíček.
Přinejmenším vás k tomu dovede váš fotobatoh (fakt není nafukovací) či vaše záda.
Časem prozřevší starosklíčkář s sebou nosívá jen několik starosklíček. Ta nejmilejší (každý nějakou tu srdcovku časem potká - a nemusí to být ani ta, co nejvíc leze do peněz, ani ta designem nejvíc sexy – bavíme se pochopitelně o starosklíčkách, že ano).
A k tomu jednu, vyjímečně dvě novicky. Které s ním zatím nežijí dlouho. A starosklíčkář se s nimi teprve sbližuje.
