Koloušek, kozička, kňoureček aneb o fotografování a etice „úprav“ okolí rostlin.

Při pobytu a fotografování rostlin v přírodě je možné se setkat i se zvířátky. Anebo, mnohem častěji, se stopami po jejich pobytu. Podívejme se na některá.

Kňourečci a bachyňky

Kvůli aktuálnímu přemnožení divokých prasat se v přírodě často potkávám s následky jejich činnosti. Loučky přeryté rypáky, obrácené drny, vyžrané hlízy (často bohužel právě hlízy orchidejí) a oddenky. A zbytek zdupaný. Africký mor na prasata. I na neřádné hospodáře v hubertusech, kteří tohle přemnožení dopustili.

Někdy v tom ovšem černá zvěř bývá nevinně. A spoušť způsobili dvounozí „kňourečci“ s mobilem či fotoaparátem ve spárkách. V touze po efektním záběru nekoukají nikam jinam a okolí přeryjí a podupou důkladněji než stádo divočáků. Ke smůle rostlin i slušných fotografů, kteří do takto doničeného prasečího kaliště následně přijdou.

Snad jediné místo, kde kňourečci a bachyňky nevadí, jsou pískovny s jejich specifickou flórou. Která je vázaná na narušované plochy a povrchy, konkurenčně slabá a v zapojeném porostu vymizí. Takže kupříkladu masožravkám občasné a v rozumné míře spáchané podupání či přerytí neuškodí, nýbrž pomůže. (Chcete se o tom presvědčit sami a přitom se i něco přiučit? Přijďte na „jihočeské léto s masožravkami “.)

O trochu, ale jen o fous lepší jsou

Kozičky

Kozy jsou známé jednak (vše)žravostí, s níž spásají takřka cokoli zeleného, jednak důkladností, s níž po průchodu stáda zbude jen pažit vyžraný na golfový trávníček.

Bohužel nemálo fotografů rostlin má „management typu kozička“ v oblibě. Vždyť je to tak snadné. Ponechat jen vybranou rostlinu a důkladně vypást vše okolo. Co na tom, že pahýlky stébel a lodyh vypadají na fotce fakt divně. Proč řešit že rostlina, zbavená okolního porostu, najednou trpí jak úpalem, tak přesušením. Nezajímá! Hlavně když je na fotce dobře vidět. Nabřinkáno, jde se dál. A šup s fotkou na fejsbůk a instáč!

Nejvzácnější jsou „koloušci“.

Za povšimnutí stojí vyjímečná ohleduplnost k nakvétající orchideji vpravo. Hlavně ji nezalehnout.Koloušek

Své okolí šetří. Maximálně odkousne lísteček nebo občas do porostu zalehne. A když se poté zvedne a odkráčí, zůstane po něm vyležený dolík, který po pár dnech zmizí jak se tráva zvedne.

Co znamená pro fotografa pokud se chce chovat jako koloušek?

Management typu „koloušek“ vyžaduje víc přemýšlení, víc času i práce při přípravách a výsledkem bývá méně pořízených fotek. Prostě se jich víc nafotit nestihne. Což nemusí být na škodu, ušetříte si práci s promazáváním těch nepovedených. A méně bývá mnohdy více.

Víc myslet je třeba už při volbě vhodného objektivu.

Tady je rada snadná: Daleko lépe se vám bude pracovat s delším ohniskem. Nemusíte tolik hlídat co a odkud vám v krajích leze do záběru, častá to potíž u širokoúhlých skel. A s teleobjektivem bude i to z krajů lezoucí obvykle příjemně a nerušivě rozostřené. Navíc fotíte s odstupem ze vzdálenosti několika decimetrů až několika metrů. A bezprostřední okolí rostliny zůstane nedotčené.

Víc myslet je třeba už při výběru kam umístit fotoaparát.

Příliš vysoko se nehodí, fotit šikmo shora, to přenechejme „kompaktistům“ a mobilfotografům. U kterýchžto zařízení o práci s hloubkou ostrosti stejně nemá valný význam přemýšlet.
Příliš nízko se také nehodí, rostlina zmizí za nekontrastní dekou z rozostřené zeleně v popředí celá. Takže výška je daná… nad porostem který rozmlží jen spodní okraj snímku. K tomu ideálně vybrat vhodný průhled nějakou škvírou v porostu. Tak, aby zeleň rámovala i boční strany snímku.
No a obvykle nevyhovuje ani když je fotoaparát nízko a vršek rostliny zasahuje do světlé oblohy.

Že je v tomto neocenitelnou pomůckou dobrý stativ, asi netřeba dodávat.

Výška kruštíku: 200 mm
Ohnisko objektivu: 400 mm
Vzdálenost od fotoaparátu: 5000 mmVíc myslet je třeba i při pohledu na pozadí.

"A co k tomu?" Je tam něco, co doplní rostlinu? Struktura listů, stébel, větviček? Sluncem nasvícené lístky, které udělají světlé plošky v pozadí (ne, tady vyjímečně fakt není vhodné mít na objektivu polarizační filtr)?

Víc myslet je třeba i na světlo.

Takřka jistou výhrou bude protisvětlo - tedy když s ním umíte pracovat. A když máte po ruce odraznou desku a tou odrazkou si pošlete dostatek (hodně) světla na rostlinu, takže vám z ní nezmizí barvy.
Menší výhrou, ale pořád výhrou, je boční světlo. Opět odrazkou projasníte stíny, což jde o něco snáz než u protisvětla.
Nic moc výhrou je fotografování po světle anebo v rozptýleném světle. Pak jsou barvy jemně pastelově nevýrazné a vy si musíte o to víc vyhrát s odstíny a tvary.

No a pak ta piplavá práce při přípravách.

Vadí nějaké stéblo či list v popředí anebo na pozadí? Tak ho, místo urvání, jen dostaňte ze záběru. Přiohněte. Přivažte. Zahákněte za jiné stéblo, větvičku nebo něco z porostu. Tak, abyste jej po fotografování mohli zas uvolnit a vrátilo se do původní polohy.
Chcete naopak něčím vyplnit „hluchý“ kout ("a co k tomu…")? No tak postupujte stejně. Jen to zajímavé dostaňte do zorného úhlu objektivu.
A tak řešte, kousek po kousku, vše co ve snímku ruší a vadí anebo naopak chybí.

A teprve potom stiskněte spoušť.

Je to pracné? Jistěže ano.

Ale nezbude po vás žádný vydupaný či vyrvaný kruh zeleně. Příroda se po pár dnech srovná a vzpamatuje.
A v tom je kouzlo „managementu typu koloušek“.

PS: Mnohem víc šikovných triků najdete v mé e-knize „Fotografujeme rostliny a květiny “.