Jarním Chorvatskem od moře až na vrcholky hor
Častým cílem jarních orchidejářských výprav do Chorvatska bývá Istrie, případně některé okolní ostrovy.
Do značně míry opomíjené je pobřeží Kvarnerského zálivu. Oblast určitě chudší co do množství druhů i početnosti rostlin orchidejí. Zato s neopakovatelným půvabem svérázné krajiny krasových planin, škrapů Severního Velebitu i silného studeného místního větru - bóry neboli bury.
Počátkem května 2022 se na týden domovem mé jarní Fotoškoly stalo historické pobřežní městečko Senj. Leží asi 60 kilometrů jihovýchodně od Rijeky, takřka naproti známému letovisku Baška na jihovýchodním konci ostrova Krk. Zároveň je vzdálené jen 40 kilometrů od Domu Zavižan v národním parku Severní Velebit, výchozího místa na Premužičovu stezku i do přírodní Velebitské botanické zahrady.
Fotoškola byla tak trochu i průzkumem. Věděl jsem, že orchideje v předhůřích Severního Velebitu rostou, jasné nebylo které, kdy a kde. Jeden den jsme věnovali i návštěvě klasické lokality Kamenjak. Nakonec bylo pěkných nálezů víc než dost. Ale vezměme to od kraje, tedy toho severního, od Istrije.
Na istrijském poloostrově Kamenjaku se 13. května už chýlila ke konci hlavní jarní orchidejová sezóna. Tořiče z okruhu Ophrys sphegodes byly už dosti odkvetlé a v pěkném a fotitelném stavu bylo třeba hledat spíš na stinnějších místech. Podobně i Ophrys bombyliflora.
Naplno kvetly drobnější serapie Serapias lingua a velké červenohnědé endemické S. Istriaca. Méně potěšující bylo takřka po celém Kamenjaku viditelné postupné rozšiřování porostů křovin a zarůstání otevřených ploch.
Na ostrově Krk jsme navštívili několik míst v okolí osady Čižići. Silnička do ní vede vesměs lesem, tvořeným několikametrovými keři a stromy. Jen vyskládané kamenné zídky prozrazují, že jde o bývalé pastviny, opuštěné relativně nedávno. Krátký průzkum během zastávky odhalil dožívající (a odkvetlé) vstavače kukačky (Anacamptis morio), řídce roztoušené v několika malých skupinkách v podrostu. Na pokraji občas projeté (a tedy méně zastíněné) hospodářské šotolinové cesty kvetla zhruba desítka vstavačů trojzubých (Orchis tridentata).
Nejzajímavějším místem v Čižići se ukázaly být sečené loučky i travnaté fotbalové hřiště jižně od osady, pozvolna přecházející do mokřin a bažinek mořského pobřeží. Hostily několik desítek optimálně nakvetlých vstavačů bahenních (Anacamptis palustris) a v sušších partiích i početné skupinky nízkých Serapias lingua.
Samotné pobřeží Licko-senjské župy bylo mírným zklamáním. Svahy v okolí Senje sice krajinářsky úžasné, ale co do orchideji bída. Skalní stepi, zarostlé krásně vonící modrofialovou šalvějí lékařskou (Salvia officinalis) a vousatými vlásky kavylů (Stipa sp.), hostily všehovšudy jen tři rostliny vstavačů trojzubých (Orchis tridentata).
V kopcích kolem osady Hrmotine, asi 10 km jihovýchodně od Senje, jsme objevili jedinou další rostlinu Orchis tridentata a několik malých skupinek kukaček o 1-5 rostlinách, tentokrát optimálně rozkvetlých. Pozdější počátek vegetační sezóny, daný nadmořskou výškou kolem 600 m i profukováním studené bóry ze svahů Severního Velebitu, byl znát.
Nicméně i u Hrmotine začíná pastva chybět, některé mladší lesíky ze směsí borovic a listnáčů jsou viditelně vyrostlé na opuštěných pastvinách.
Představu o dřívější podobě nabízí o pár kilometrů dál stále obhospodařované - spásané a sekané – louky na dně údolí pod osadou Stolac. Stovky krásně kvetoucích kukaček (A. morio).
Jednotlivé rostliny kukaček se velmi roztroušeně objevovaly i na pastvinách nad osadou, o zhruba 200-300 m výše. V lese v záhybu silničky nakvétal i jeden vstavač nachový (Orchis purpurea).
V tisíci metrech nadmořské výšky, na hřebíncích u malé osady Žukalj, panovalo teprve časné jaro. S nakvétajícími jednotlivými rostlinami kukaček, četnými trsy krásně modrých hořců jarních (Gentiana verna) a několika desítkami prstnatců bezových (Dactylorhiza sambucina), až na několik výjimek s jasnou převahou žluté formy.
Pod nejvyššími vrcholky Severního Velebitu, u chaty Zavižan, v okolí horské kapličky (kapelica sv. Antuna ) v nadmořské výšce kolem 1500 m teprve nedávno odtál sníh (a poslední velké závěje se v zářezech orientovaných na sever ještě našly). I medvědi se sotva probudili ze zimního spánku… tedy viděli jsme jen jedno odrostlejší, loňské medvídě. Z auta, v lese, na vzdálenost několika desítek metrů a rychle mizející. Medvědi v Chorvatsku naštěstí nejsou ani nebezpeční, ani naučení chodit večeřet k popelnicím, drží se mimo civilizaci a nepůsobí vážnější problémy.
Asi nejkrásnějším zážitkem byly v údolí a na svazích přírodní horské botanické zahrady (Velebitski botanički vrt) rozkvetlé šafrány jarní (Crocus vernalis) a hořce jarní (Gentiana verna) spolu se zeleně kvetoucí čemeřicí. Ač druhově bylo takovéto společenství v suché trávě poněkud fádní, fotografování květin na pozadí bělostných vápenců kopce Balinovac nás bavilo několik hodin.
Závěrečnou třešinkou na dortu byla vycházka po Premužičově stezce kolem bělostných škrapů, jimiž je Severní Velebit proslavený (a osobně soudím, že jsou to vůbec nejkrásnější škrapy ze všech pohoří co jsem kdy viděl).
Pokud bych měl porovnávat obě strany Jaderského moře jen z orchidejářského pohledu, pak jihoitalské Gargano jasně vede v počtu druhů, endemitů i početností rostlin.
Když ale beru v úvahu i rozmanitost krajiny, bude soutěžení vyrovnané. Istrie a Severní Velebit s jeho podhůřím nabízí úžasnou mnohotvárnost nadmořských výšek a biotopů. I za jediný den lze zvládnout pouť nazpět proti času, od serapií vrcholného jara až k nejčasnějším šafránům zpod odtávajícího sněhu.
