Barevným podzimním Chorvatskem aneb když zafouká bóra
Vichr, chladno, mlhy, barvy – a báječné (foto)zážitky
Když se řekne Chorvatsko, většinou se vám vybaví modré moře, léto, slunečníky, cikády…. A třeba také narvané pláže, ručníky všude možně i kolony aut na silnicích. Kteroužto dovolenou doopravdy a upřímně nemusím.
Ale Chorvatsko má i jinou tvář. Když skončilo letní šílení jsou pláže prázdné, silnice a silničky pohodově průjezdné, místní obyvatelé příjemní a vedro není úmorné.
Čas zběsile neutíká, nýbrž plyne v poklidu. A ze sedla Vratnik se rozfouká podzimní bura…
Říjnové dny jsou skvělý čas na poznávání Severního Velebitu a vnitrozemí i pobřeží pod ním s fotoaparátem v ruce. Počasí bývá ještě relativně příjemné a přitom pestře různorodé. Dny dlouhé natolik, aby šlo i někam dál dojít v době od svítání do soumraku. A přitom tak krátké, že se stihnete mezi večerní a ranní „modrou hodinkou“ dostatečně prospat. Hory v této době bývají nejkrásnější jak buky, kleny a borůvčí v bílých vápencových svazích už nádherně barví podzim.
V polovině října vyrážíme s rozbřeskem z matičky stověžaté.
Do devítimístné Toyoty se v šesti pohodlně poskládáme i s bagáží a „fotokrámy”. Cesta přes Brno, Bratislavu, Szombathely, Goričan, okolo Záhřebu a Karlovace až na sedlo Vratnik probíhá pohodově. Jen den je krátký a z horského hřebenu k moři do Senje sjíždíme serpentinami staré císařské cesty už za tmy. Ubytování v historickém domě a mísa mandarinek a fíků příjemně zakončují den.
S fotoaparáty v Senji
Ráno se ještě za tmy vydáváme pěšky uzounkými uličkami centra Senje do přístavu k moři. Ač předpověď počasí hrozí deštěm, zatím neprší. Lampy v uličkách i na molu svítí a okolní čerň postupně modrá. Skvělý čas pro fotografování dlouhých expozicic jen tak, bez ND filtrů.
Světla přibývá, za mořem se vynořují siluety ostrovů Krk a Prvić.
A na molu začíná být živo. Rybáři přichází nahodit pruty. Důchodci přichází posedět a debatovat. Holubi přichází sbírat drobečky a …. na lidi. A teplá fronta přichází s deštěm a vyhání nás zpět do ubytka.
Dopoledne a polední hodiny trávíme tudíž probíráním teorie fotografování krajiny i specifik místních lokací. Kulisu k tomu tvoří šumění deště zvenčí, vystřídané po poledni poryvy pravé senjské bóry.
Odpolední fotovýlet končí dva metry přede dveřmi, nárazy bóry jsou příliš i pro nejotrlejší. Jak by řekli místní, „opet puše bura“ (zase fouká bóra). Čímž míní, že tady je svět ještě v pořádku.
Podzimní Plitvická jezera
Další den (no, říkejte den čisté tmě ve čtyři ráno) vyjíždíme na sedlo Vratnik a dále přes Otočac k Plitvickým jezerům. S předem zakoupenými vstupenkami a představou, že při vstupu hned v sedm hodin budeme mít jezera alespoň chvíli pro sebe.
Jak zjišťujeme už na parkovišti u vchodu 1 - Rastovača, stejnou představu mělo povícero fotografů z vícera zemí. V ranním pološeru vykládají batohy a stativy skupinky Italů, Chorvatů, Němců i turistů z Asie. Úderem sedmé skupinky proplouvají branou a zrychleně pochodují svahy kaňonu dolů pod největší vodopád Veliki Slap. Ranní šero se mezitím mění v cosi jako šedou hodinku. O modré se totiž při zatažené obloze zrovna mluvit nedá.
Naše parta zůstává notnou chvíli hned na první vyhlídce. Což se ukázalo jako velmi prozíravé rozhodnutí. Obloha nanicovatá, ale výhledy do údolí na vodopády Sastavci a Veliki slap parádní, zpestřené ještě k tomu občasnými chumáči bělavé mlhy, která se v chladném vzduchu zvedá od vodopádů. Výhled navíc rámují podzimně žlutě a červené vybarvené listnáče.
Další pěkná vyhlídka na stejné vodopády je při sestupu v ostré zatáčce stezky, asi v polovině výšky stěn kaňonu Korany. Jen davy převážně asijských turistů notně zhoustly a fotograf se musí důrazně brát o své místo na slunci. No, ani tak ne na slunci jako spíš u kamenné zídky vyhlídky.
Poté sestupujeme dolů až na samé dno kaňonu. Zastávka na plošince pod největším vodopádem a pak po lávkách a chodnících vzhůru proti proudu Korany. Cestou míjíme řadu dalších menších vodopádů a travertinových kaskád.
Po poledni se vyčasilo, svítí slunce a my se plavíme přívozem přes největší jezero Kozjak vstříc dalším místům po březích horních jezer. Okolní listnáče jsou podzimně žluté, krásně je doplňují četné keříky ruje vlasaté s ohnivě červenooranžovou barvou. Odpoledne se pomalu chýlí k podvečeru a jsme zhruba v polovině prohlídkové trasy kolem horních jezer. A na ramenou je už docela poznat tíha celodenního nošení fotobatohů.
Asi je to poznat i navenek, protože kolemjdoucí asijská průvodkyně se skupinkou japonských turistů se zastavuje a anglicky nám nabízí, že zná šikovnou zkratku k horní stanici silničního vláčku. A cesta že trvá jen pět minut. V porovnání s vidinou několikakilometrové pouti okolo jezer to zní víc než lákavě.
Vmísíme se proto mezi asijské turisty, strmou, ale doopravdy krátkou lesní cestou vystoupáváme na silničku. Dokonce i ten silniční vláček právě jede. Jede, leč míjí nás bez zastavení.
Šlapeme tudíž za neúnavnou japonskou průvodkyní silničkou stále do kopce. S vidinou, že pět minut téměř uběhlo a stanička musí být na dosah. Na dosah je za každou zákrutou opět jen další kus silničky.
Až se vás někdo někdy zeptá jak je cíl daleko, řekněte „pět minut“. Japonských. Což zahrnuje časově cokoli od pěti minut po věčnost. Ostatně „pět japonských minut“ se stalo oblíbeným úslovím po zbytek celé expedice.
Solidně uštvaní konečně dorážíme k cíli. Právě včas, nasedáme a vláček vzápětí vyjíždí. Pak už jen procházka po horní hraně kaňonu Korany s několika vyhlídkami na jezera hluboko dole. A cesta zpět do Senje, kam dojíždíme už za úplné tmy.
Pár praktických postřehů k fotografování na Plitvických jezerech?
Nesnažte se o originalitu. Park a trasy v něm jsou natolik “provařené”, že najít nový pohled prostě nelze. Ale i stotisíckrát vyfocené scény jsou krásné.
Největší vodopád Veliki slap a krásné menší Sastavci nejlépe vyfotíte přímo z vyhlídkových plošinek u vstupu 1. Přičemž ta horní, s pevným štěrkovým podkladem a ohraničená kamennou zídkou, má jednu zásadní výhodu. Je pevná a nekýve se. Spodní plošinka s podlahou z prken se pod botami procházejících davů přece jen trošku houpe. Při delší expozici je to poznat.
Zásadní potíž je fotografování z dřevěných chodníčků a lávek kolem jezer. Takřka neustálý zástup procházejících turistů je rozhoupává a kloudnou fotku ze stativu prostě neuděláte. Jistou šanci dává jen prvních pár desítek minut ráno po otevření vstupů, kdy jsou davy řidší. Druhou možností je postavit stativ na pevný podklad. Což lze v některých místech, kudy stezky vedou po šotolině.
Přístav v Senji, Krasno a Kosinjski most
Třetí ráno v Senji je krásně modrohodinkové a notně povětrné. Prostě fouká bóra, svět je v pořádku a my v přístavu. Houpající se lodě a loďky, světla lamp a majáků, moře zčeřené větrem a vzduch slaný vodní tříští. Bez soli bychom se raději obešli, ale s patřičnou dávkou opatrnosti ji zvládáme bez úhony jak my, tak i fototechnika.
Před polednem vyrážíme poznávat místa na úpatí Severního Velebitu. Od moře stále vzhůru silničkou se spoustou serpentin a občasnými výhledy na kvarnerské ostrovy. Otevřené svahy přechází v les, přejíždíme sedlo a postupně klesáme do vnitrozemského předhůří Velebitu.
Po malé zastávce a prohlídce návštěvnického centra národního parku v Krasnu pokračujeme úzkou silničkou dál do vnitrozemí a obce Donji Kosinj k cíli, jímž je Kosinjski most. Nádherný, 70 m dlouhý most, který není jen pro ozdobu, nýbrž spojuje obce Donji a Gorni Kosinj. Ač postavený před necelými sto lety, návrh respektuje staré vzory a vychází z dávné chorvatské stavební techniky. Zajímavostí jsou kulaté otvory v pilířích. Hezké pro oko i fotoaparát a důležité funkčně. Mají za úkol odlehčit nápor na most při nárazu čela povodňové vlny.
Vody řeky Lika je na podzim mělká, dá se sejít až na mělčinky v samotném toku. Stromy a keře na březích jsou podzimně barevné a obloha modrá. Co víc si přát?
Vytrváváme až do západu, slunce ale mizí za mraky a navíc oblohu “krášlí” kondenzační stopy letadel. Pěkné barvy se i tak najdou.
Zpáteční cesta šerem a skoro tmou po lesních silničkách je “zajímavá”, pro mne za volantem navíc docela náročná na pozornost. Serpentinami k pobřeží do Sv. Juru a pobřežní silnicí do Senje už jedeme za úplné tmy.
Severní Velebit, Zavižan a Premužićova stezka
Čtvrté ráno v Senji už nikomu nevadí sraz u auta v 5:15 za úplné tmy. Zvykáme si. Opět serpentinami ze Sv. Juru, tentokrát vzhůru. U vesničky Oltari uhýbáme na ještě menší silničku. Klikatí se lesy, zprvu s povrchem z asfaltu, poslední kilometry k parkovišti pod Zavižanem už jen šotolina. Cestou se střídají partie s mlhou a bez mlhy.
Pro parkoviště i partie kolem horské kapličky Sv. Antuna bohužel platí mlhová verze. Ze slunce místo vytoužených paprsků na hraně kapličky zbývá jen nezřetelný a neurčitý náznak světlejšího proužku nad východním obzorem. Fotíme tedy alespoň navlhlou romantiku zamlženého rána. I ta má něco do sebe a k horám někdy patří.
Od kapličky pokračujeme lesní silničkou k odbočce, kde začíná Premužićova stezka, nejznámější turistická trasa Severního Velebitu. Po krátkém stoupání otevřeným svahem ve stěně velkého závrtu se noříme do bukového lesa. Tady mlžno vůbec nevadí, krásně podtrhuje tajemnou atmosféru podzimní bučiny. Malebně pokroucené tmavozelené sivé kmeny buků mají své osobité kouzlo. Stezka nás posléze vyvádí k první otevřené skalní partii s vápenci výrazně „podrápanými“ velkými svislými rýhami. Rozbrázděné škrapy, jimiž je Severní Velebit pověstný, nemají ovšem na svědomí medvědí drápy, nýbrž voda. Která po mnoho tisíciletí trpělivě rozpouští kámen a prohlubuje a rozšiřuje původní nepatrné rýžky. Noříme se znovu do lesa a po pár stech metrů přecházíme sedélkem přes hřeben na stranu přivrácenou k moři. Od moře hluboko dole pod námi stoupá do svahů Velebitu teplý a vlhký vzduch, který se ochlazuje a kondenzuje do parádní mlhy, místy přecházející až v lehké mrholení.
Mezi starými stromy vytváří šedé tajemno úžasnou atmosféru pro poetické fotografie.
Nepoeticky ovšem nejprve dáváme přednost obědu.
Premužićova stezka je, mimo nás, takřka liduprázdná. Tedy až na pár turistů a mezi nimi jednu zajímavou trojici: Mladý pár a jejich „treková“ kočka. Která, jsa na volno, nikde nelítá, nýbrž zcela po psím vytrvale a způsobně ťape po stezce s páníčky.
Je po poledni, mlha fotogenická, ale lepkavě studí, rozhodujeme se pro poklidný návrat s individuálními zastávkami k fotografování. Atmosféra tak ladí k podzimu, že úžasné záběry padají na kartu takřka samy…
Kolem třetí se všichni scházíme na parkovišti a vyrážíme dolů a zpět do Senje. S krátkou zastávkou na natrhání voňavé horské saturejky.
V Senji jde většina party v pozdním odpoledni ještě fotit k ikonické pevnosti Nehaj.
A pak už jen poslední večerní povídání za doprovodu deště (venku začalo pršet), domluva na ranním balení a odjezdu.
Odjíždíme (neradi)
Páté a poslední ráno nám počasí naschvál ukazuje tu nejnádhernější tvář. Po nočním dešti se vyčasilo, ranní slunce úžasně barví do neskutečné oranžové kvarnerské ostrovy za mořem, po svazích kopců se převalují skvělé mlhy - a my obzvlášť neradi, ale musíme odjet.
Vzhůru serpentinami, zastávka na rozlučkový pohled dolů na Kvarnerský záliv s titěrnou pidi krabičkou pevnosti Nehaj a už sjíždíme do vnitrozemí. Čas je neúprosný, dojezd do Prahy vychází jen tak tak k podvečeru. A s lítostí z auta naposledy pozorujeme jak se naprosto neskutečné ranní světlo opírá do mlh na svazích velebitských kopců.
Na příští rok v Senji rozhodně zůstaneme déle…
Chcete sami poznat Podzimní Chorvatsko 2024? Pojeďte se mnou také!
Kapelica sv. Antuna – Sjeverni Velebit, Croatia - Mlžné ráno u horské kapličky v Severním Velebitu.
Sony A7R II, PC Nikkor 28 mm f/3.5, 28 mm, ISO 100, f/8, 1/6 s
Snímek pořízen 18. 10. 2023.
